Karolína Osičková: Jaderná inženýrka, která zpívá v orchestru s červenými ponožkami

06.04.2020

Karolína Osičková vystudovala ČVUT v Praze - fakultu jadernou a fyzikální inženýrskou a strojní fakultu. Hned po posledních prázdninách nastoupila na Jadernou elektrárnu Dukovany. Bydlí v Moravském Krumlově. "Baví mě spousta věcí, ale rozhodně nejzajímavější je orchestr, kde zpívám. Zpěvu se věnuji asi deset let a zhruba stejnou dobu funguju s pohořelickým big bandem Red Socks Orchestra," říká.

Jaderná energetika tak nějak patří k našemu regionu. Co vás na ní baví?

To je jednoduchá otázka - úplně všechno! Výzkum, provoz, výroba paliva, jeho přepracování, jiné aplikace jaderných reaktorů, všechno. Dneska si život bez elektřiny nedovedeme představit. Jenže její výroba má vždycky nějakou stopu na životním prostředí. A jaderná elektrárna je fascinující v tom, že je to čistý zdroj o vysokém instalovaném výkonu, který zabere minimum místa v porovnání s ostatními zdroji. A "odpad" také nezabere skoro žádné místo, navíc ho můžete ještě využít. To je prostě fascinující. Jaderná energetika je moderní, progresivní a udržitelné pole průmyslu. Už od dětství mi přišla prostě "cool".

Kdybyste se měla znovu rozhodnout, jakou vysokou školu si zvolíte - změnila byste své tehdejší rozhodnutí? Jak náročné bylo studium?

Studium bylo velmi náročné, hlavně ta bakalářská část. Mám spoustu historek o tom, co všechno bylo strašné, nepřekonatelné, stresující. Nějakou dobu mi trvalo, abych přestala lidem vyprávět o tom, že jsem "udělala jaderku" a co všechno to obnášelo. Shrnula bych to tak, že na přípravném týdnu nám řekli: Nebojte se, nic horšího v životě už nezažijete. A my, bažanti, jsme se tomu tehdy smáli. Bohužel musím konstatovat, že v mnoha ohledech je to pravda. Ale šla bych do toho znovu.

Zúčastnila jste se při studiu odborných stáží na elektrárně?

Na elektrárně jsem se zúčastnila jak Jaderné maturity, tak Letní univerzity a obojí mě utvrdilo v tom, že jsem se vydala správným směrem. Zvláště Letní univerzita byla velká motivace se prostě zakousnout a tu "strašnou jaderku" dodělat.

Kdo nebo co vás přivedlo právě k jádru?

Jako dítě jsem milovala sci-fi, věřila jsem, že jednou vynaleznu světelný meč. Tím to asi začalo. Pak jsem se přes zpívání potkala s Jirkou Švábem, který pracuje jako výcvikový inženýr na Dukovanech. Ten mě po elektrárně provedl a pro mě to byla profesní láska na první pohled. To byl ten hlavní spouštěč před zhruba deseti lety. A za to mu patří velký dík.

Konečně přišel čas prozradit, co přesně na jaderné elektrárně děláte?

Pracuji jako specialista jaderné bezpečnosti na útvaru pravděpodobnostního hodnocení bezpečnosti. Mou prací bude provádět a zajišťovat pravděpodobnostní analýzu bezpečnosti (PSA) jaderných bloků v lokalitě EDU. Naším cílem je pomocí speciálních pravděpodobnostních modelů a softwaru hodnotit frekvenci výskytu poškození paliva, ať už umístěného v aktivní zóně reaktoru nebo v bazénu skladování vyhořelého paliva. Tím, že hodnotíme riziko poškození paliva a následně riziko úniků radioaktivních látek z lokality, zároveň hodnotíme úroveň dosahované bezpečnosti.

Aktuálně se však stále ještě připravuji v rámci výuky na CPP (Centrum přípravy personálu) v Brně. Kvůli nastalé situaci nám odložili zkoušky na neurčito, takže se především stále připravuji. Připadám si jako věčný student, ale příprava mě velmi baví. To, co jsme se učili ve škole, najednou dostává konkrétní podobu.

Sedí vám váš nový pracovní kolektiv?

V mém pracovním kolektivu je mi dobře, myslím, že celkem zapadám. Zatím jsem strávila víc času v Brně než na elektrárně, takže si ještě třeba nepamatuji všechna jména nebo kdo co dělá, ale věřím, že se to velmi rychle změní.

Co děláte ve volném čase?

Učím se (smích). Nebo zpívám, kapela zabírá vážně dost času, hlavně víkendy. Ale snažím se teď dělat úplně normální věci, na které jsem při studiu neměla čas. Hodně čtu, učím se hrát na ukulele. Po letech sezení nad skripty jsem se naučila chodit do fitka, to mě teď hodně baví, a taky jóga. S přítelem chodíme na squash. Od rodičů jsme si konečně přivezli mého papouška, ten také vyžaduje hodně pozornosti. A taky se snažím naučit se starat o pokojové květiny. To je teď můj projekt, aby mi nějakou dobu nechcípla žádná kytka (smích). Do toho se ještě chystáme stavět, takže výběr domku je teď také velké téma.

Představte nám orchestr, kde zpíváte...

Jmenujeme se Red Socks Orchestra, jsme z Pohořelic a nosíme červené ponožky. Je nás asi dvacet, jsme poprockový big band a hrajeme na kulturních akcích všeho druhu - městské slavnosti, festivaly, na brněnském Majálesu jsme zahajovali program na hlavní stage, ale rušnou máme i plesovou sezonu, kdy hrajeme jak reprezentační plesy měst, tak i třeba studentské plesy. Hrajeme i na oslavách, svatbách, firemních večírcích. Prostě všude, kde se chtějí lidé pobavit s poněkud originálnější velkou kapelou, kde si chtějí zatančit a zazpívat na velké české i zahraniční hity.

Máte už značné renomé. Jaké však byly začátky?

Kapela vznikla ze školního orchestru při ZUŠ Pohořelice, původně jako JuniorBand. V začátcích nás velmi podporovala ZUŠ, postupem času jsme se postavili na vlastní nohy a teď se můžeme nazývat v podstatě profesionálním big bandem. Protože to všichni děláme pro zábavu a velmi nás to baví, naše koncerty jsou plné energie a někdy mi přijde, že na podium vtrhla velká voda. Projevuje se to mimo jiné různými tanečky, spontánními legráckami... Nejde to úplně přesně popsat, proto bych všechny čtenáře ráda pozvala na některý z našich koncertů.

Na vaše vystoupení si teď zajít nemůžeme, ale přeci je šance si vás poslechnout...

Nejbližší koncerty jsou samozřejmě odloženy, ale věřím, že trocha hudby přijde vhod, až to všechno skončí. Zatím se můžete podívat na naše webovky www.redsocks.cz, najdete nás i na Facebooku, Instagramu a YouTube. Myslím, že vám taková parta blázínků dokáže zvednout náladu.

Jakou hudbu poslouchá jaderná inženýrka?

Skoro všechnu, pokud je dělána kvalitně. Samozřejmě poslouchám žánry, které hrajeme, tedy swing, pop, trochu jazz, rock'n'roll, ale kvůli kapele jsem se učila i rapovat. Z interpretů to jsou třeba Adele, ABBA, Nina Simone, Yvonne Přenosilová, Robbie Williams, Amy Winehouse. Doma posloucháme spíš tvrdší žánry, preferuji hlavně heavy metalové Iron Maiden nebo Ronnieho Jamese Dia, mám ráda Led Zepelin, Rainbow, Rolling Stones... Zároveň si užiju i koncert Pražského výběru nebo Katapultu nebo MIG 21. Dokážu si vychutnat operu, to je moje tajná radost, jsem fanynka Anny Netrebko. Do speciální kategorie by zase patřily Amanda Palmer a Patti Smith. Sama hraju na kytaru, takže mě baví i táborákové písně. A samozřejmě nesmím zapomenout na své rodné Hanácké Slovácko, to je zase dechovka, cimbálka, prostě lidová píseň. Určitě jsem něco opominula, to je vážně těžká otázka!

Platí stále Co Čech, to muzikant?

Věřím, že ano. Pokud někdo zrovna nehraje na žádný hudební nástroj, většinou ho neminula účast například v dětském sboru nebo vánoční sbor. Někteří z nás se k tomu v různých částech života vrací, zářným příkladem je moje babička, která se stala členkou ženského folklorního sboru. Takže ano, myslím, že to stále platí, stále je pro nás důležité hudbu nejenom poslouchat, ale i tvořit.

Jaké je vaše oblíbené místo?

Já jsem nejradši na sluníčku na dvorku, terase... Ráda vysedávám u rodičů na terase na houpačce, jezdíme k přítelovým rodičům na chalupu, kteří mají krásnou zahradu na relax. Měla jsem v plánu se hned po závěrečných zkouškách pustit do úpravy našeho balkonu, aby to bylo další takové útulné místečko, ale to se bohužel odkládá. Tak se mám na co těšit.

Děkuji za báječný rozhovor a přeji vám, ať stále kolem sebe šíříte radost.

Eva Fruhwirtová