Na virtuální kávě s Ľubomírem Sklenkou, dlouholetým pedagogem na katedře jaderných reaktorů pražského ČVUT FJFI

30.06.2021

Při virtuálním setkání s profesorem Ľubomírem Sklenkou jsme se chtěli hlavně ptát na vzdělávání jaderných studentů. Nakonec jsme se ale dostali až ke vzdělávání tibetských mnichů. O cestách pedagogického působení Ľubomíra Sklenky se dozvíte v následujícím rozhovoru 😊:

Ľubomíre, jaký byl začátek vaší "jaderné cesty"?

Jádro mě provází celý život. Pocházím ze středního Slovenska a ve svých 15ti letech jsem opustil domov a vydal jsem se studovat jadernou průmyslovku do Trnavy. Pak jsem se rozhodl pokračovat na vysoké škole v Praze - na jaderce. Učitelé z průmyslovky mě odrazovali, že tam prý stejně moc dlouho nevydržím. Ale nakonec jsem školu vystudoval a po absolvování jsem se dokonce podílel na výstavbě školního reaktoru. A od té doby na reaktoru působím a jsem přesvědčen o tom, že není lepšího zaměstnání na světě, než učit studenty.

Výuka na školním reaktoru musela být v době "COVIDu" náročná. Jak jste řešili praktická cvičení budoucích jaderníků?

Když se nad tím zamyslím, tak máme za sebou tři semestry, které byly COVIDem ovlivněny. Když to začalo někdy před rokem, tak nikdo nebyl připravený. Ze začátku to bylo trochu chaotické, ale nakonec jsme se shodli na tom, že se budeme držet normálního rozvrhu, abychom dodrželi pravidelnost výuky. Díky technice jsme byli schopni přenášet alespoň virtuálně měření a praktická cvičení. Byla to příležitost posunout se někam dál. Dokonce jsme udrželi i mezinárodní spolupráci se studenty z USA, kteří k nám pravidelně jezdí na stáž. Místo dvou týdnů v Praze jsme měli týdenní virtuální program, který pro nás byl velkou výzvou. Díky časovému posunu jsme začínali s experimenty v 6 hodin večer a vysílali jsme do 2 hodin ráno. A to v té době byl ještě zákaz nočního vycházení 😊.

Zápal pro učení z vás úplně "sálá". Co považujete v přípravě mladých techniků za důležité?

Osobně jsem hluboce přesvědčen o tom, že člověk se má rozvíjet komplexně. Jsme reaktoroví fyzici, inženýři, matematici, což je velmi exaktní a racionální zaměstnání. Je ale velmi důležité rozvíjet i další sociální složky osobnosti a neuzavírat se jen do "jaderné ulity". K tomuto poznání mě přivedl i můj kontakt s východními kulturami a Tibeťany.

Tibeťany? Jak se učitel z jaderné fakulty dostane k Tibeťanům?

Na tuto otázku se mě často ptají a já nevím. To je jako, když se rybáře zeptáte, proč chodí rád na ryby. To mnohdy nemá racionální důvod. Je to prostě něco, co máte v sobě. Já jsem měl od malička hlubokou touhu jet do Tibetu. Už po roce 1990 jsme pořádali mnoho protibetských aktivit a v roce 1992 jsem poprvé vyrazil do Indie, kde jsem se poprvé setkal s exilovými Tibeťany. Zjistil jsem, že jsou mi Tibeťané velmi blízcí. Začal jsem studovat vše o Tibetu a v roce 1995 jsem se tam konečně vypravil. Bohužel jsem mohl svoji návštěvu zopakovat jen šest krát, protože mi pak z politických důvodů již nikdy více nebylo uděleno vízum.

Počítám, že jste se ale jen tak nevzdal...

Zákaz vstupu do Tibetu mi otevřel zase nové dveře. Nové dveře k tomu, čím žiji posledních dvacet let a tím je moje zamilovaná školička ve vesničce Diskit v Ladaku v indickém Himáláji. Do těchto končin, kde ale Tibeťané také žijí, jsem původně šel za stopami moravského rodáka a cestovatele z 19. stol. Ferdinanda Stoliczky. A tam jsem dílem náhody v jedné vesničce v údolí Nubra narazil na klášter, kde od roku 2002 v podstatě každý rok trávím prázdniny. Tady učím v mužské klášterní škole malé mnichy. Už mi tu prošlo rukama několik generací žáků, takže mě tam už všichni znají a je to v podstatě takový můj druhý domov. A mohu dělat to, co jsem chtěl vždycky. Propojovat učení a můj zájem o tibetskou kulturu a buddhismus.

A co děti v Ladaku učíte? Jak funguje jaderný reaktor? 😊

No to určitě ne 😊. Každý rok tam mám několikatýdenní letní kurz výuky práce s počítačem. Právě v roce 2002 jsme tam přivezli první počítač. A je to hrozně legrační, protože si představte, jak Evropan učí malé mnichy psát tibetsky na počítači.

Jak vůbec vzdělávání v takové škole probíhá?

Nemají to vůbec jednoduché, učí se oficiální jazyk hindštinu, tibetštinu a angličtinu. Tři jazyky a každý má svoje vlastní písmo. K tomu mají matematiku a něco jako vlastivědu. Což je takový úvod do přírodovědy, chemie, fyziky a podobně. Škola začíná v deset a končí se ve čtyři odpoledne. Poté ještě následují buddhistické předměty. Mají tam i předměty, které si myslím, že bychom měli mít i my. Např. rétoriku a umění diskutovat a argumentovat. Učí se třeba i takové věci, že když někdo se mnou nesouhlasí, není to můj nepřítel. Učí se ovládat své emoce. Tibeťané vyvinuli už dávno techniky, jak přebytečnou energii z těla dostat a oprostit se od emocionálních částí diskuzí. Učí se speciální pohyby např. rukou, kterými odvádí tu přebytečnou energii z těla ven a hned "nevybuchnou" 😊.

Co bychom si mohli z tibetské kultury převzít?

Všechno vychází z historie vývoje národa a kultury. To platí samozřejmě i u Tibeťanů, kteří stovky let žijí v drsných horách. Mají velmi silný pocit sounáležitosti. A to nejen s lidmi, ale se vším kolem. Tibeťané říkají, že aby svět fungoval, vše musí být v rovnováze - lidé, zvířata, příroda, bohové... Všechno totiž souvisí se vším. Další vlastností, ze které bychom si měli vzít příklad je omezit naše neustálé hodnocení všeho. Nám Evropanům může v Tibetu připadat spoustu věcí nesmyslných. Máme chuť je odsoudit, protože my přeci vždy víme všechno nejlíp. Už si ale neuvědomujeme, že jejich zvyky a konání mají tisíciletou tradici. Příklad - může nám přijít nesmyslné prodávat čerstvé maso na ulici, celý den vystavené slunci. Dle evropského myšlení se přeci musí zkazit. Už nás ale nenapadne, že Tibet je ve vysoké nadmořské výšce, srážkovém stínu Himálaje, má extrémně suché podnebí, kde je vysoká složka ultrafialového záření. Takže se čerstvé maso nezkazí, ale spíš začne sesychat a ultrafialové vysokohorské záření jej chrání. Naučil jsem se neposuzovat, ale pozorovat a ptát se.

A co letos? Chystáte se do školičky?

Nebyl jsem minulý rok a bohužel ani letos nepojedu. Nevidím to jako bezpečné. Ale už i do naší tibetské vesničky dorazil internet, tak jsme ve spojení alespoň tím, že si napíšeme nebo pošleme nějakou tu fotku.

Tak snad příští léto! 😊 Děkuji za rozhovor.

Za WINky se ptala Linda Navrátilová, místopředsedkyně sdružení WIN Czech.